Aktuality MŠ - KOLOBĚH VODY - POHÁDKA č.1

💧 KOLOBĚH VODY 💧

POHÁDKA č.1

POHÁDKA O KAPIČCE, KTERÁ VYTVOŘILA ŘEKU

Byla jedna studánka, spíš pramínek. Vytékala ze země někde v Adršpašských skalách. V té studánce bydlela víla, kterou měla všechna zvířátka v okolí ráda a chodila k ní večer na pohádky. A ta zvířátka tam také vyprávěla nějaké příběhy, které zažila přes den. Víla se také starala o všechny kapičky ve studánce, aby byly krásně čisté. Jednu kapičku si obzvlášť oblíbila. A ta s ní často večer poslouchala vyprávění zvířátek. Jednou se vrátil po zimě z teplých krajin čáp a vyprávěl, jaké je to u moře. „U moře?“ žasla kapička. „A co to vlastně moře je?“ Čáp ji vypravoval, co moře je. Kapička byla na moře tak zvědavá, že se rozhodla, že se tam vydá. A hned se vypravila na cestu. Protože to však byla upovídaná kapička, tak to každé kapce vyprávěla, jak si udělá cestu k moři. A tak se k ní začaly přidávat další a další kapičky a udělaly malý potůček. Ten potůček si razil cestu, ale nešlo to tak lehce, jak si kapička představovala. V cestě byly různé překážky – skalky, skály, kameny, větve. Cesta šla pomalu a potůček byl klikatý. Jenže kapička se už už viděla u moře a každý večer, když si šla odpočinout, tak každému znovu a znovu vyprávěla, co vše o moři slyšela a jak se tam těší. Tak se k ní opět přidávaly další a další kapičky a už z jedné malé kapky byla veliká řeka. „Jakpak se jmenuješ řeko?“ ptala se zvířátka, která se do řeky chodila napít. „Aha, já musím mít nějaké jméno“ řekla si kapička a radila se s ostatními kapkami, jak by se chtěly i ony jmenovat. V tom kolem prolétl roj včel a ty volaly na své kamarádky: „poleťte sem k řece med tu je, med tu je“. „Co vy na to, že bychom si říkaly řeka Metuje? “ „Hmm, to je pěkné“, řekly ostatní kapky a tak se řeka začala jmenovat Metuje. Ta Metuje plavala stále na sever. Cesta to byla těžká, kapička už byla moc unavená. Razila si cestu krajinou už snad půl roku, když v dálce uviděla velikou řeku. „Ahoj, říčko, jak se jmenuješ? “ „Já jsem Labe a ty?“ „Já jsem Metuje, chtěla jsem se podívat k moři, ale asi to už nedokážu, jsem moc unavená“ „Jo k moři? Tam já zrovna plavu. Tak si na mě lehni a já tě tam donesu“ řeklo Labe. Říčka se na něj položila a spala a spala několik dnů. Labe ji na svých vlnkách doneslo až na sever do Severního moře. Když se kapička probudila, nestačila koukat. Tolik kapiček pohromadě. Všechny si spolu krásně hrály, vytvářely obrovské vlny a z nich zase skákaly dolů, až se z nich tvořila pěna. Jen ta „Kapičky vy máte zvláštní chuť.“ „Jak zvláštní, jsme slané, jako každé moře.“ Kapička najednou věděla, že už není říčka Metuje, ale že už je vlastně i ona moře. Nejdříve z toho byla celá nadšená, že patří do takové velké rodiny. Pak se jí přeci jenom začalo stýskat po kamarádce víle. „Kdo ví, jestli moje studánková víla už ví, že jsem až u moře a jestli na mě někdy vzpomene? A co teprve zvířátka, která tam chodí pít?“ Tak se z toho rozesmutněla, že si jí všimlo i sluníčko. „Copak kapičko, proč jsi smutná?“ zavolalo. „Chtěla bych zase vidět skály a les a studánku, kde jsem bydlela jako malá“ řekla smutně kapička. „Víš, moc se mi po všech stýská.“ „To přece není žádný problém. Pěkně si lehni nahoru na vlny, já tě rozpálím, až se proměníš v páru a lehneš si na obláček. A můj kamarád vítr už tě donese, kam budeš chtít“, řeklo sluníčko a krásně se na kapičku usmálo. Kapička udělala, co sluníčko řeklo, a už stoupala vzduchem nahoru a položila se na mráček na nebi. Zafoukal vítr a mráček se dal do pohybu po obloze. Kapička koukala pod sebe, jakou že to krásnou řeku s kamarádkami kapičkami vytvořily. Byla nádherná, klikatá. Podél ní byly louky plné květů, lesy plné zvířátek, a dokonce lidé si kolem řeky začali stavět domy. Najednou už uviděla studánku. Zrovna se schylovalo k večeru. Scházela se tam zvířátka a už z dálky kapička slyšela, že si povídají o ní. Nějaký toulavý ptáček prý o ní slyšel vyprávět od jiného ptáčka, když se sešly v teplých krajinách. Prý se koupe v Severním moři, ale že prý naposledy ji viděl moc smutnou. Byl tomu totiž zrovna rok a ptáčkové se opět vrátili z teplých krajin ke studánce. Kapička celá zářila štěstím, že na ni nezapomněli. „Jak se dostanu dolů? Chtěla bych všechny pozdravit a obejmout“, řekla kapička mráčku. „To už nech na mě“ řekl mráček, celý zčernal a kapička z něj lehoučce sklouzla dolů jako dešťová kapka rovnou vedle víly. To bylo objímání, vítání a hlavně povídání. „A víte, jak to nakonec skončilo?“ Řeka nepřestávala téci ani za rok ani za tisíc let. Stále jí proudí voda, a tak když kapičku popadne cestování, přidá se ke kapičkám v říčce, udělá si výlet za ostatními až k moři a na tom svém mráčku se zase pěkně vrátí, když se jí zasteskne po domově. Někdy potají víle donese z moře na památku krásnou perličku nebo mušličku, aby si mohla ozdobit své zlaté vlásky. 💧☀️☁️🌧